Jedna velká tátova životní etapa bylo ochotnické divadlo. Už to tady psali jeho divadelní kolegové a kamarádi, ale protože toho u ochotníků v Bystřici a pak i v Benešově s divadelním spolkem Svatopluk prožil opravdu hodně, tak ještě tahle krátká připomínka. Byl u ochotníků osvětlovačem, technikem, hercem, prostě vším, co bylo potřeba. A byl tím rád. Namátkou-v roce 1975 si zahrál ve hře Liška a hrozny, 1976 Hadí ostrov, 1978 již zde zmíněný Strýček Váňa, 1979 Čokoládový hrdina, v Benešově potom v roce 2001 Podvodník a král, 02 Jeden den velkokněžny, 03 Doba kamenná a v roce 2005 v Kleistově Rozbitém džbánu, z něhož je také přiložená fotka.

Táta byl převezen do nemocnice Pod Petřínem s oboustranným covidovým zápalem plic v pondělí 15.2.2021. Zpočátku reagoval na léčbu velice dobře a zlepšoval se, všichni jsme věřili, že už je po více jak 10 dnech boje s tím čínským parchantem mimo ohrožení života. Ale nebylo to tak. Asi vyčerpal všechny svoje rezervy. Zemřel sám, ani jsme s ním nemohli, v této blbé době, v těch posledních dnech mluvit po telefonu. Snad ví, že jsme byli v myšlenkách stále s ním, že jsme se těšili, až ho pustí a měli další plány, co budeme společně dělat. Tak co opravuješ v nebi, táto? Taky tam mají něco v nepořádku? Hanča

Rodiče Hana Říbalová a Rudolf Konvalinka se vzali někdy na jaře 1945, v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. 10. ledna 1946 se jim narodil syn Petr a o dva roky později jeho bratr Jan. Hana Konvalinková pracovala před válkou jako překladatelka z němčiny, později vystudovala speciální pedagogiku a do konce života učila. Děda Rudolf, pracoval ve VÚZORTu, což byl Výzkumný ústav zvukové, obrazové a reprodukční techniky, dělal vedoucího čehosi, a patentoval několik zlepšovacích návrhů na přenosku gramofonu. U Petra se pár let po narození projevila vrozená vada kyčelního kloubu, která ho trápila celý život. Zpočátku neměl moc dobré prognózy, nakonec ale nemoc překonal a chodil a chodil a chodil. Technické nadání po otci zúročil ve své práci v Okresním technickém a materiálovém středisku v Ouběnicích, kde měli s pár dalšími kolegy takový pohodový mikrosvět, ve kterém servisovali školy po celém okrese a přečkali socialismus. Opravoval všechnu tehdejší techniku a elektroniku, která se ve školách rozbila a vždycky všechno spravil. V tom byl fenomenální.

S mámou se vzali v roce 1972, v lednu 1973 jsem se narodila já o víc jak 5 let později sestra Pavla. Táta míval fotoaparát Zenit, mechanickou zrcadlovku v hnědém koženém pouzdře, víčkem z jeho objektivu jsme často nabírali vodu ze studánek a potůčků, abychom se napili (bylo mělké a malé, ale nikdy jsme nic jiného s sebou neměli - to byl tátův minimalismus v praxi). Fotky vyvolával a dělal sám a já jsem v jeho fotokomoře často bývala s ním. 

Na tenhle moment si pamatuji, ačkoliv jsem byla hodně malá. Táta mě po nějaké procházce posadil na blatník našeho Tudora, já jsem protestovala, že spadnu, protože mi to připadalo strašně vysoko a jak byl blatník zakulacený, bála jsem se, že každou chvíli sjedu dolů. Ale táta jen zavelel: "Drž se!" a poodešel, aby mě vyfotil. Tak jsem se křečovitě chytla antény a ani jsem nedutala, abych nesklouzla. 

Tudora i naše procházky jsem měla moc ráda. Táta za jízdy často kouřil, svoje oblíbené BéTéčka a mně to tehdy strašně vonělo. Držela jsem se chromovaných madel předních sklapovacích sedaček, natahovala hlavu dopředu a něco jsme neustále rozprávěli. Nebyl žádný náruživý kuřák, později s tím přestal úplně. Ale míval rituál, že večer obešel zahradu na chatě, zamkl na noc branku a u toho vykouřil jednu cigaretu.

S nejstarším vnukem Matyášem je pojila láska k drátům, co vedou elektrický proud. Gen vynálezce a inovátora přeskočil a pak taky trochu té záliby v nekonvenčních, někdy i trochu krkolomných řešeních a jistá umanutost. Jojo, co vrže, namaže, dveře se musí zavírat zlehka, svaří branku, postaví přístřešek na dříví a spraví skoro každý mobil, dědův Mates a Matesův děda.  

Děda hned po narození Mikuláše změřil zkušeným okem a řekl: "ten kluk má bystré oko", protože se mu líbilo, jak všechno kolem nadšeně pozoroval. A pak začal hrozně brzo mluvit, tak něj děda jednou namířil kameru a řekl: "povídej mi něco, Mikešku". Na tuhle výzvu většinou z nikoho nic nevypadne, ale Mikuláš se postavil doprostřed pokojíčku a několik minut ho jak reportér do kamery popisoval a pak sdělil: "tak teď jsem ti, dědo, povídal."  Děda byl nadšen. Na fotce jsme všichni v tom pokojíčku, ale o pár let později.